Jak jsme hledali Boubacara aneb rodič, novinář a já poprvé v Guineji

Do Guiney jsme se vydali na přelomu října a listopadu 2018. Nebylo nás pět, nýbrž tři. Nazvala bych to 3 v 1, jelikož každý z nás zamířil do Guiney s odlišným záměrem. Já jako pracovník Wontanary jsem se vydala na pravidelnou monitorovací cestu (tedy v mém případě poprvé, s cílem seznámit se osobně s koordinátory, rodinami, projekty, školami, aj.). Dalším členem výpravy je novinář MF DNES pan Milan, který měl za cíl poreferovat v tisku o fungování projektů Wontanary v Guineji a celkově zviditelnit novinářsky to, co se v rámci projektů děje. Posledním členem výpravy je paní Iveta, adoptivní rodič, která se rozhodla po několika letech adopce Boubacara se s ním setkat osobně (setkání to bylo vskutku dojemné, co vám budu povídat).

 

Let byl dlouhý, plný očekávání. K večeru jsme konečně přistáli a hlavní město Konakry nás přivítalo zapadajícím sluncem. Letištní kontrola je za námi, otisky prstů sejmuty a teď ta AFRIKA!!! Bereme si kufry a chystáme se odejít a znovu! Běloch v Africe je považován za chodící pokladničku, to je známo, ale že i státní úředníci se nás budou snažit o něco obrat, to už bylo moc. Letištní kontrola nás žádá o úplatek.

Máte hodně zavazadel.."

„Dobrý den, ano, máme. Jsme nezisková organizace.

 Vše je pro chudé děti v Guineji."

Suvenýýýýýýrs? Dárky? OUI?"

„Ano, máme, pro chudé děti v Guineji."

Máte? Co nám dáte? Máte hodně kufrů."

„Ano, máme hodně kufrů. Jsme organizace."

Máte jich opravdu hodně, že?"

„Ano, máme."

Necháte nám tady něco... pro moje děti", říká obtloustlá černoška nasoukaná v zelené uniformě letištní stráže a mě už to začíná připadat jako výjev z francouzské komedie, už jich máme vážně dost, raději děláme, že nerozumíme a na další otázku už jen odpovídáme: „OUI OUI au revoir a nazdar!!!" Odbyli jsme je a mizíme, než nás zase někde zastaví a pokusí se nás o něco obrat. Prodíráme se davem a konečně se setkáváme s Oumarem (hlavním koordinátorem), který se nás chopí a prodíráme se spolu s ním se spoustou zavazadel, ospalí, zpocení, vyjevení, k autu. Jakmile jsme auto naložili, zbylo vedle řidiče sotva jedno volné místo.. pro nás tři. „Tam se nemůžeme vejít", ozvalo se. A vzápětí už se jelo! Kam s nohou? Nahoru? Aaau! K řidiči, tam je místo! Tvoje ruka moje ruka, hlavně, že se jede, jak jsme později pochopili. Vyjíždíme, snažíme se napojit do nezřízeného proudu aut, motorek, chodců, pouličních prodavačů každého věku, matek s dětmi v šátcích na zádech... Troubí se, máme pocit, že do nás musí okamžitě někdo vrazit, auta se na sebe lepí, každý se chce posunout aspoň o centimetr blíž svému cíli, jsme tak blízko, že si můžu podrbat kozu přivázanou na korbě vedlejšího auta za uchem. Výfukové plyny nás zahalují do hustého barevného oblaku, nedá se dýchat, otrávíme se tady už první půlhodinu, pomyslím si. Auta připomínají spíše pojízdné vraky, někdy beze skel, dveří, bez zletilého řidiče..

Zapadlo slunce a my jsme dojeli do cíle. „Tady to je", řekne Oumar a otevírá se před námi plechová brána, vítá nás pan kapitán a jeho žena. Jdeme se ubytovat, zamykáme dveře s mříží a už to začíná. Ládujeme do sebe antimalarika, víříme kolem sebe repelentní přípravky, zkrátka Evropan a první večer v Africe. Poté jdeme připravovat věci na další dny. Rozdělit dokumenty, léky, materiál dle oblastí a účelu, aby se vše dostalo, kam má. V nočních hodinách uleháme pod moskytiéry a zjišťujeme, že vedro neutuchá ani v noci.

Další den byla na programu návštěva školy v Konakry. 

Školní komplex Salim v Dar-es-salam v Konakry,

zal. Wontanarou v roce 2008.

ZŠ a MŠ Hadja Aminata Yattara v Matam Lido, zal. Wontanarou v roce 2011

Ženy připravují svačinky pro děti na přestávku. 

Učitelský sbor.

Stalo se téměř pravidlem, že jakmile jsme se někam vydali autem, po pár minutách vyplul na povrch skutečný technický stav vozidla.

Odpoledne jsme přejeli do nedalekého města Dubréka, kde se měla paní Iveta setkat se „svým“ Boubacarem. Jakmile jsme zaparkovali, už jsme pokukovali, který z mladíků to asi je. Iveta napjatá zda ho pozná, já v očekávání co bude, Milan s nastraženým foťákem... Scházíme z hlavní silnice a procházíme úzkými uličkami, místní se nemůžou vynadívat, ke komu ta delegace vlastně míří, blížíme se k jeho domu a konečně! Na malém dvorečku se kolem nás shlukuje dav příbuzných, vřele nás líbá Boubacarova babička (Boubacar žije jen se svou babičkou). Iveta stále vyhlíží, kde že je ten její! Uvítáme se se všemi a pak se nenápadně ptáme po Boubacarovi. „Není tady!“, vyhrkne babička. Na Ivetě pozoruji mírné zděšení. "Není, kde je?" Ptáme se, "čekal na vás a pak odběhl za kamarády." Usadíme se tedy na verandě, místní po nás pokukují, co tedy bude, pohostí nás vodou a slavnostně se na stole objeví i Coca-cola (v jejich očích nápoj Bohů) a rozpačitě očekáváme, odkud a kdy Boubacar vykoukne. Kluk pořád nikde.

A je tu!

Babička mu za pozdní příchod náležitě vyčiní, ale to už se ho ujímá Iveta a probíhá dojemné seznamování a předávání dárečků.

Po delší návštěvě jsme se nakonec rozloučili a vydali se zpět do Konakry.

 

Následující týden nás čekala cesta hlouběji do vnitrozemí. Navštívili jsme Kindii (Menyi), krásnou zemědělskou oblast s bohatou vegetací. V Menyi založila Wontanara v roce 2006 spolu s místními lidmi školu, kde v současné době probíhá dostavba druhé budovy (za podpory českých dárců).

Banánovníky.

Práce bylo dost ve dne, v noci.

Dostavba školy v Menyi. Setkání s učiteli, rodiči a ředitelem školy.

Starosta vesnice Menyi.

Kankan. Další cíl naší cesty. Čtrnáctihodinová cesta do Kankanu nám odkryla rozmanitou tvář Guiney. Projížděli jsme oblastmi s bohatou vegetací, místy nám cestu lemovaly hory, překonali jsme i úseky obávané pro noční bandity, překročili jsme řeku Niger a mnoho dalšího.

Celkově byl pobyt v Guiney v mnohém

inspirativní, dobrodružný a zároveň motivující.

Krásná, bohatá země plná zlata a diamantů, přátelských a pracovitých lidí. Jak může být současně jedna z nejchudších zemí světa? Že by vláda a vlivní lidé byli úplatní, hájili vlastní podnikatelské a nadnárodní zájmy především na MAKRO úrovni, ale MIKRO úroveň, potřeby lidí, zůstávaly zanedbávané? Nevzdělaná populace s neléčenými nemocemi odkázaná pouze sama na sebe (kvalitní vzdělání nebo lékařské ošetření je příliš drahé, instituce ani podpora státu v takových zemích nefungují). Životy těchto lidí se točí v začarovaném kruhu chudoby, ze kterého se zdá být nemožné vystoupit bez pomoci vnější síly. Je třeba podat pomocnou ruku ve správný moment, pak jsou schopni uchopit život do vlastních rukou.

Program adopce vnímám jako jednu z možností, jak dát lidem možnost vyvázat se z pomyslného kruhu chudoby, aby se stali vzdělanými lidmi, kteří jsou nezávislí, schopni svobodně se rozhodovat, řídit své vlastní životy a účastnit se rozhodování o osudu vlastní země.

Nabídnout jim BUDOUCNOST.

 

Seznam dětí k adopci najdete ZDE.

 

 

WONTANARA, o.p.s.

Sokolská 32, 120 00 Praha 2
tel. 604 983 875
e-mail: info@wontanara.cz

© 2010 Wontanara, o.p.s.

Newsletter

Chceš dostávat na e-mail novinky a pozvánky na akce?