Mravenci ve sklenici medu

Markéta v Dubrece
Markéta v Dubrece

zážitky dobrovolnice Markéty na své první cestě v Guineji
listopad 2011    Osud tomu chtěl, že se mi někde vytratily mé zápisky sepsané bezprostředně po návratu z cest a tak se nyní již s několikatýdenním odstupem snažím opět ponořit do vzpomínek, které bohužel pomalu ale nezadržitelně bledou a v mrazivém jabloneckém počasí zimních měsíců se tropická Afrika zdá být snem, který se snad ve skutečnosti ani nikdy nestal ….

Nevím vlastně pořádně ani, kde bych měla začít, protože Guinea se od našeho způsobu žití a vidění světa natolik liší, že jen těžko mohu shrnout do těchto pár řádků všechny ty pocity ze tří týdnů, které jsem tam měla příležitost strávit. Spousta z nich je také na papír nepřenositelných. Jen těžko se dá vylíčit atmosféra dvoumilionového hlavního města Konakry tepajícího v osm hodin večer rušným nočním životem avšak celého ponořeného do černočerné tmy kvůli výpadku elektřiny, který je zde, jak už to v chudších zemích světa bývá, na denním pořádku.

Stejně obtížně si asi někdo dokáže v našich životních podmínkách a zeměpisných šířkách představit, jak moc znamená pro člověka koupajícího se celý den v lázni vlastního potu a špíny z prašných ulic kýbl studené vody, který na nás při troše štěstí čekal večer v našem příbytku.

Je toho spousta, co bych chtěla sdělit, ale jen těžko se mi to skládá na papír do souvislého textu. Tyto zážitky ve mně zůstanou navždy ukryty a sdílet je budu moci zřejmě pouze s tím, kdo podobnou cestu absolvoval.

 

Strastiplná cesta do Kankanu

Nejvíce se mi však do paměti vryla čtyřdenní cesta do Kankanu a Kindie (města, kde se nachází několik škol s adoptovanými dětmi a zdravotní střediska), na které mě provázel koordinátor Oumar, člověk, jehož pracovitost a zapálení pro veškeré aktivity, na kterých se podílí, velice obdivuji, a který mi během této krátké cesty předal spoustu životního moudra a dovedl k poznání, že ne vždy je to Guinea, která se má učit od nás….

 

Je nedělní ráno a já se vyhrabávám z moskytiéry, abych zabalila posledních pár věcí předtím, než se vydáme na dlouhou cestu do vnitrozemí. V jedenáct hodin mi Oumar volá a oznamuje mi, že se sejdeme na hlavní křižovatce, odkud již společně vyrážíme směr Madina (jeden z největších trhů západní Afriky, kde se rovněž nachází i nádraží) a tam na náš čeká přistavený taxík do výše více jak jednoho metru nad střechu naložený hromadou krabic se vším naším zdravotnickým pokladem a dalšími materiály, jež do Konakry doputovaly pár týdnů před námi v kontejneru z Prahy, a které Oumar celý den předtím až do noci balil a připravoval.

Nakupujeme rychle na trhu něco málo k snědku na cestu a nasedáme do taxíku, kde mi Oumar s hrdostí v hlase oznamuje, že mi zaplatil vepředu dvě místa, abych mohla na sedadle spolujezdce sedět sama a měla veškerý komfort. Sám se souká do prostřední řady, kde už na něj čekají další tři spolucestující. Zadní řada je rovněž zaplněna 3 lidmi s jedním malým dítětem. Celkem nás tedy i s řidičem jede v osobním voze devět a půl a já Oumarovi alespoň odebírám všechna zavazadla a strkám si je pod nohy, abych si v tom luxusu nepřipadala hloupě. Matně si ještě vzpomínám, že na dotaz ohledně délky cesty mi Oumar odpovídá, že to do velké míry závisí na stavu vozidla a šikovnosti a zkušenosti řidiče. Ani netuší, jak rychle budeme mít možnost se přesvědčit na vlastní kůži …

 

Důkladná kontrola nebo korupce?

Výjezd z města je prošpikován policejními hlídkami, jejichž systém kontrol a vztah s řidiči se mi zdál zprvu nepochopitelný, ale později mi bylo vysvětleno, že se výrazně odvíjí od přátelských “finančních příspěvků”. Kamarády je třeba si udržovat všude. Náš taxík se však zřejmě nejeví dostatečně přátelsky a tak nás po předchozím úspěšném prokličkování mezi dvěma hlídkami chytá do svých sítí třetí, která všem nekompromisně velí vystoupit z auta a po řidiči požaduje technický průkaz o stavu vozidla. Ten začíná dělat obstrukce a tak se postupně celá posádka přesouvá do stínu pouličních krámků a čekáme, co se bude dít.

Ptám se Oumara, proč řidič odmítá odevzdat technický průkaz, jestli je to proto, že ho nevlastní a ten s viditelnou snahou potlačit vztek odpovídá, že si je zřejmě vědom toho, že stav vozidla je takový, že by mu jen těžko dovolili v jízdě pokračovat. Ještě chvíli probíhá živá debata a poté řidič neochotně vytahuje balíček peněz, zaručený způsob, jak policistu umlčet a my si oddechujeme a vydáváme se opět dál.

 

Černý pasažér

Vyjíždíme za město a já se kochám neskutečnou nádherou palmových a banánovníkových hájů. Krajina za oknem mi připadá tak nereálná, že mi na mysli vyvstává film Cesta do pravěku.

Úleva se nás bohužel nezhošťuje na dlouho. Při prvním stoupání taxikář náhle prudce brzdí a z okýnka křikne nějaké pro mě nesrozumitelné slovo. Z poza auta vyskočí mladý klučina a briskně otevírá kapotu, ze které už stoupá hustý dým. Po uvolnění závitu z chladiče voda stříká v gejzírech všude kolem a nám s Oumarem začíná být víc než jasné, že náš taxík nebude na této cestě z těch nejrychlejších.

Když se tatáž historka opakuje během následujících dvou hodin již potřetí, dochází mi, že s námi cestuje jako černý pasažér bez dokladů v kufru a řidič si ho vzal s sebou na pomoc jako “automechanika”. Není mi jasné, jak může někdo vydržet být téměř nepřetržitě 12 hodin (a to jsem stále ještě v našem případě veliký optimista) zavřený v prostoru kufru osobního auta s pauzami pouze na jeho opravu nebo policejní kontroly. Zrovna tak neuvěřitelné se mi ale zdá, že zhruba roční nemluvně, které s námi cestuje, nevydá po dobu celé jízdy stísněné mezi dalšími třemi lidmi ani hlásku.

Práh toho, co jsou Afričani schopni vydržet je zřejmě daleko za tím naším evropským.

Se setměním se zhoršuje viditelnost a náš vůz se čím dál častěji strefuje do půlmetrových děr v silnici. Netrvá dlouho a přichází další nechtěná pauza pro výměnu první pneumatiky. Na střeše máme naštěstí ještě jednu a rezervu někde v kufru společně s automechanikem. V následujících několika hodinách absolvujeme nespočet dalších pauz, aby byla dolita voda do chladiče.

Je nám již jasné, že náš původní plán přijet do města na noc, vyspat se a ráno začít s prací se definitivně rozplynul. Několik desítek kilo nákladu na střeše auta nám však brání vybrat si lepšího dopravce a tak neochotně zůstáváme věrni tomu našemu. Nervozita ze stavu auta a narůstajícího zpoždění je již patrná na všech cestujících, kteří měli v Kankanu svůj program a pomalu se přenáší i na řidiče a jeho způsob jízdy.

 

V půl třetí ráno uprostřed “nikde”

“Sedadlo smrti”, které se původně zdálo být jakožto nejprostornější i nejžádanějším místem ve voze téměř dostává svému jménu, když kolem půl třetí ráno prasknou obě přední kola najednou a auto v poměrně vysoké rychlosti nekontrolovaně pluje po silnici. Je to první a poslední moment v Guinei, kdy se jako nevěřící přidávám ke všem muslimům a začínám se modlit. Řidiči se nějakým zázrakem daří taxík zastavit. Zbývá však už pouze rezerva v kufru a ta je jako náhrada za dvě prasklá kola nedostačující.

Oumar se vydává na procházku do tmy, aby danou situaci rozdýchal, a já se choulím do prostěradla (byla jsem varována, že ve vnitrozemí není nejtepleji, ale že to bude v noci na bundu, bych skoro na rovníku opravdu nečekala) a přemýšlím, co si tak asi v půl třetí ráno uprostřed “nikde” počneme. Zdá se však, že naše předešlé motlitby byly dostatečně naléhavé a ten nahoře, ať už tam je kdokoli, se nad námi smiloval. Po pár minutách před naším zdevastovaným taxíkem zprudka zabrzdí kolem projíždějící autobus (asi jediný dopravní prostředek, který se tam tu noc široko daleko vyskytoval) a po chvilce domluvy opouštíme taxikářův vrak a přesouváme se do nacpaného autobusu.

Usazuji se na podlaze mezi dvěma pytli zřejmě obilí a v předklonu upadám do spánku. Než se rozední, jsem však minimálně stokrát vzhůru s každou větší dírou, kterou projedeme, a ke konci cesty už cítím, že mě z nárazů bolí i vnitřnosti.

Oumar je rozhodnut stěžovat si na jakýchsi “taxikářských odborech”, což také hned při našem příjezdu do Kankanu činí a kupodivu je nám odpuštěna třetina cesty, kterou jsme již v taxíku nestrávili a ještě téhož dne se zjevuje u domu Oumarových rodičů taxikář (nevěřila jsem, že se do našeho odjezdu do Kankanu vůbec dostane) se všemi našimi věcmi.

 

Honba za dětmi a projekty J

Beze spánku tedy podnikáme “nálet” na první školy s vědomím, že další den už nás zase čeká cesta zpět. Se soumrakem odpadáme vysílením a další den startujeme hned za úsvitu. Zbývá objet zbytek škol a navštívit zdravotní středisko.

Shodujeme se s Oumarem na tom, že další dobrodružná zpáteční cesta taxíkem se nám vzhledem ke stavu našich fyzických sil nechce podnikat a Oumar rezervuje dvě místa v autobuse.

Cesta trvá déle a zabijeme tím tak kromě noci i půl dne, který nám bude v práci chybět, ale alespoň budeme mít větší jistotu, že dojedeme včas.

Odpoledne se loučíme s celou Oumarovou rodinou a všemi příbuznými a známými. Od našeho věrného Kankanského průvodce, který nás po dva dny doprovázel, dostávám na památku ručně vyráběný náhrdelník a naše cesta už se ubírá na autobusové nádraží.

 

Opouštíme Kankan – tentokrát volíme autobus

Jak se ukazuje, mé obavy, že máme lehké zpoždění a řidič na nás nepočká, byly naprosto zbytečné. Jsme přeci v Africe, a čím výše stoupá rtuť na teploměru v odpolední výhni, tím více se tempo obyvatel blíží bodu mrazu. Autobus odjíždí s bezmála dvouhodinovým zpožděním a naše představy o vyšším komfortu berou za své prakticky hned po nástupu. Zavazadla jsou opět namačkána do každé volné skulinky a tam, kde zbývá trochu místa, maminky mačkají alespoň některé ze svých dětí, zbylé si usazují na klín. Místa pro nás dospělé a navíc bez potomků tak opravdu není nazbyt. Jelikož se Guinea nachází poměrně blízko rovníku, stmívá se velice rychle a poměrně brzy. Máme před sebou několik dlouhých hodin noční cesty prakticky bez hnutí. Oumar mi vypráví o jeho rodině, dospívání a různých zážitcích z dětství. Dostáváme se dokonce i na téma loňského nepříjemného incidentu během cesty s dobrovolnicemi do Kankanu těsně po prezidentských volbách. Jsem zřejmě první, komu celý zážitek do nejmenších detailů líčí a pak se i mě vyptává na moji rodinu. Začínám si uvědomovat, že za těch pár dní na této náročné cestě prakticky na konci mého třítýdenního pobytu mezi dvěma celkem rezervovanými uzavřenými lidmi naprosto odlišných kultur a národností vlivem okolností mizí bariéry a z nás se pomalu ale jistě stávají přátele.

 

„Proč bych byl jako mravenec, který se vrhá bezhlavě do sklenice medu, jen aby v ní vzápětí zemřel.“    

Je to právě tady, kdy se s Oumarem uprostřed debat o všem možném a nemožném dostáváme i k tématu žití v Evropě a v Africe. Vypráví mi o jejich koordinátorské „guinejské expedici“ do České republiky a v tom samém momentě, kdy mi hlavou právě bleskne myšlenka, proč se asi inteligentní Guinejec se znalostí cizích jazyků, který má možnost se trvale usadit někde v Evropě vrací zpět do jedné z nejchudších afrických zemí, z Oumara vypadne věta, která jako by pro mě byla posledním kouskem puzzle zapadajícím do celkové skládanky předešlých dní. „Proč bych byl jako mravenec, který se vrhá bezhlavě do sklenice medu, jen aby v ní vzápětí zemřel.“    

Ano, viděla jsem tu spoustu bídy, kterou si v Evropě málokdo umí představit. Podmínky, ve kterých tu lidé žijí, jsou nezřídka velmi primitivní a smrt má tady zcela jinou váhu, ale za celý můj pobyt jsem se nesetkala se smutkem ve výrazech lidí, nikdy jsem neslyšela, že by si na něco stěžovali a ač mají většinou velice těžký život, nezdálo se mi, že by ve své podstatě byli opravdu nešťastní. Jen zaslepenost lidí ze zemí, které si říkají „vyspělé“ vede k tomuto mylnému dojmu, že peníze jsou zdrojem veškeré radosti a že právě my jsme těmi, kterým nic nechybí a tak se dnes a denně vrháme bezhlavě do té sklenice s medem, ve které se již kdekdo utopil …

Jsme opravdu unaveni z posledních náročných dní, takže kolem půlnoci i ve stísněných podmínkách upadáme do hlubokého spánku.

 

Dojedeme do Kindie nebo nedojedeme?

Je sotva nad ránem, slunce se ještě nevyhouplo nad obzor, když autobus náhle zastavuje. Nechce se mi v tom pološeru rozespalé vylézat ven a tak trpělivě čekám vevnitř v domnění, že je krátká pauza na záchod či jídlo a že se brzo zase bude pokračovat.

Když se však začne rozednívat, všímám si, že stojíme uprostřed silnice v polích a před námi i za námi se line nekonečná řada aut. Z okénka sleduji, jak z kamionů vyskakují živé kozy a ovce a v ten moment se objevuje Oumar, který byl mezitím obhlédnout situaci a vysvětluje mi, že někde daleko vepředu se převrátil napříč silnice přetížený kamion a cesta se tak stala pro větší vozidla neprůjezdnou. Autobus, který byl pro nás na cestě do Kankanu záchranou se na zpáteční cestě stává naší pastí a nám opět nezbývá než posbírat zavazadla a vydat se nazpět do nejbližší vesnice, kde se nám snad podaří odchytit nějakého taxíka.

Cesta do vesnice trvá přes hodinu ostřejší chůze, do centra se tak dostáváme až dopoledne a již značně upocení. Po chvíli smlouvání se nám daří domluvit se s prvním taxikářem a pouštíme se do dalšího pokusu dopravit se do Kindie. Po přijetí na místo nehody však zjišťujeme, že již stačila dorazit i policie a zřejmě kvůli chaosu, který zde vládne, brání teď již projíždět i osobním vozidlům. Začínáme být rezignovaní, nikoliv však náš taxikář, který nevypadá, že by se chtěl nechat odradit, ignoruje zuřivé gestikulace policisty a odhodlaně si razí cestu „přes mrtvoly“. Díky němu se tak během pár minut prosmýkneme mezi zátarasou aut a v odpoledních hodinách nás již vysazuje na pumpě v centru Kindie, kde si nás přebírá manžel koordinátorky Madiny a odváží nás do jejich domu.

 

U maminky MadinyJ

Na Oumarovi je patrná značná únava, avšak práce, která nás ještě čeká, je spousta a času bohužel málo. Necháváme ho proto odpočinout a samy se s Madinou vydáváme do mateřské školky, kde už na nás netrpělivě čekají ti nejmenší. Až do setmění potom sedíme u Madiny před domem, kam se scházejí děti ze všech přilehlých vesnic, abychom je zdokumentovali a rozdělili jim oblečení a ostatní věci z kontejneru. Ve stejném duchu pokračujeme i další den. Odpoledne se pak setkáváme i s místním agronomem, který již zahájil pokusnou výsadbu pelyňku ročního a diskutuje s Oumarem další spolupráci na tomto novém projektu Wontanary.

U Madiny je nám krásně, je dokonalou hostitelkou a kromě všech svých i cizích dětí (ne nadarmo jí Táňa říká Matka Tereza) se tak zvládá na jedničku s hvězdičkou starat i o nás.

Jen velice neradi se s ní proto další den loučíme a vydáváme se na poslední cestu zpět do Konakry, kde už mi zbývají pouhé dva dny do mého odletu.

 

Afrika byla mým dlouholetým snem, který jsem tento rok uskutečnila. Že jsem jela jako dobrovolník do Guiney byla spíše shoda okolností, ale jsem teď nesmírně ráda, že jsem měla možnost celkem dobře poznat zemi, o které se ve světě mnoho neví a není zrovna vyhledávanou turistickou destinací a při té příležitosti zároveň zjistit jak funguje adopce na dálku a do jaké míry je pro obyvatele této země přínosem.

Chtěla bych tímto poděkovat Táně i všem koordinátorům za příležitost, kterou mi zprostředkovali a za vše, co pro mě během pobytu dělali.

Markéta Staňková, březen 2012

www.wontanara.cz

www.facebook.com/wontanara.guinea

WONTANARA, o.p.s.

Sokolská 32, 120 00 Praha 2
tel. 604 983 875
e-mail: info@wontanara.cz

© 2010 Wontanara, o.p.s.

Newsletter

Chceš dostávat na e-mail novinky a pozvánky na akce?